Nenávidím se

14. února 2014 v 12:04 | Fox Drake |  Hetero
Dosti depresivní povídka. Včera jsem si třídila sešity, které schovávám v takové veliké přepravce a našla sešit na své fanfiction o One Direction. A je tam ještě něco místa. Tak jsem si řekla, že bych to místo mohla zaplnit. A vznikla tato povídka. Ani nevím jak. Jen jsem prostě psala, snažila se vypsat ze svých pocitů a emocí a pravděpodobně do toho promítnout i sebe. Snad se stalo.
Tady je.


Choulí se do klubíčka, rukou si projíždí vlasy a křečovitě zatíná zuby, přičemž se celý chvěje bolestí, strachy a zimou. Bolí to, tak strašně moc to bolí! Už dávno si zvykl, že psychická bolest je mnohem horší, než ta fyzická, ale nikdy netušil, že může být až tak silná.
Protestuje proti slabošským slzám, které ho ovšem nakonec přemáhají a zatímco je stravován hořkým, zoufalým pláčem, druhou rukou sahá do šuplíku nočního stolku umístěného vedle postele.
Ve chvíli, kdy se jeho roztřesené prsty dotýkají chladného nože, začíná se třást po celém těl. Nechce se poddat tlaku okolí a nechat se dohnat k tomu nejkrajnějšímu řešení, ale také nechce žít dál. Žít dál vystavený stresu, neustále v depresích, s problém příjmu potravy a začínající klaustrofobií.
Pomalu vytahuje nůž na světlo a uslzeným pohledem sleduje jeho čepel lesknoucí se v příšeří místnosti. Poté otáčí pozornost na vybledlé a skoro neviditelné jizvy na zápěstí. Neví, co by měla dělat a hádající se vnitřní hlasy mu zrovna nepomáhají.
"Nejsi blázen, nedělej to, zavřou tě, nesmíš to udělat, nejsi blázen..." Neslyšně pohybuje rty, z kterých mu vychází jen neidentifikovatelné kňourání, dokola si opakuje svou mantru. V rozporu se vším, co říká a jak moc si nadává, si přikládá ocel k pravému zápěstí a vyvíjí jemný tlak, načež levačkou popojíždí dopředu a dozadu, aby se nůž mohl nenasytně zakousnout hlouběji. Cítí bolest, ale jen tu fyzickou, která pomalu přebíjí psychiku.
Moc dobře vnímá kapičky krve stékající po kůži, ale nedokáže se přinutit zastavit. Jako by si jeho ruce žily vlastním životem. Zvyšuje tlak, propouští stavidla krve naplno, je to jako kdyby otočil kohoutkem a je tím zcela fascinován.
Bolí to, neskutečně moc to bolí, ale ne tolik, aby ho to donutilo přestat. Jako z dálky slyší cvaknutí dveří a hlasy oznamující, že jsou doma. Začíná se mu ze ztráty krve motat hlava. Není si jistý, zda je to dobré, nebo špatné.
"Zayne! Kdepak jsi? Máme pro tebe čokoládu!" Proč oni se bavit mohou, ale on ne? Proč oni jsou šťastní, zatímco on se topí v depresích? Jak to oni udělali, že jsou spokojení s tímto životem? Jak to dokázali tak snadno přijmout?
Neodpovídá, vlastně ani nemůže. Hlas mu vypověděl službu, přestal ovládat celé své tělo a je schopen jen nořit čepel stále hlouběji.
Ozývá se klepání na dveře a v dosud šťastně halekajících hlasech se objevuje starostlivost.
"Zayne! No tak, otevři, prosím!"
Dveře se rozráží. Vyděšený výkřik. Kdosi ho bere do náruče. Další rozsvěcí. Nůž s cinknutím dopadá na zem.

Moc křiku. Moc světla. Moc pohybu. Moc.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 HolkovAnna HolkovAnna | Web | 19. února 2014 v 16:13 | Reagovat

To je úžasné ,fantasticke to je prosté bomba. Nevím jak popsat pocit jaký z toho mám možná to je strach a přitom s ním tak soucítím. Páni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama