Proč koukáš a já nesmím?

21. února 2014 v 6:43 | Fox Drake |  Hetero
Tuto povídku jsem sepisovala včera asi v deset večer, kdy jsem vážně byla mrtvá a nevěděla už, co dělat. A napadlo mě, že bych něco měla přidat, abych vás tím zase donutila k nějaké aktivitě.
Mám rozepsaný i slash, tato informace je hlavně pro určitou dámu, která po něm toužila, a pár vícedílných povídek, a všechno to sem přidám, jen... Jen ne teď. Dejte mi čas.
Tady je povídka.

S povzdychem zvedám pohled od poznámek a ostřím na tvou postavu pod plátnem, přičemž se musím pousmát tvých gestům: divoce rozjazuješ rukama a zcela zřejmě se snažíš něco vysvětlit. Nevnímám tvá slova, ani jejich význam, jen tón tvého hlasu, tvou kolísavou hloubku, tvé roztažené - a legrační - písmo na tabuli, prostě vše, co souvisí s tebou.
Hlavu si podpírám rukou, pohled stále směřuji k tobě a tužkou lehce nervózně poklepávám o desku stolu. Co chvíli se naše oči střetávají a to mě popravdě děsí. Místo očního kontaktu sjíždím po tvém těle, které je zahaleno do saka, bílé košile a džínsů a musím tě sama pro sebe ocenit; sluší ti to, ostatně jako vždycky. Není to novinka. Všímám si účesu, který se mi něčím zdá nový a bezděky se pousmívám, protože delší vlasy ti sluší víc, než krátké, co jsi měl předtím.
"No a tím přestupujeme k dalšímu bodu programu," promlouvá tvůj spolužák a ty stříílíš očima ke mně. Nejistě se ošívám a když tázavě krčíš obočí, jen přikyvuji - souhlasím, ani nevím s čím. Spokojeně se usmíváš a po zbytek vašeho výkladu po mě co chvíli střílíš pohledem, snad si kontroluješ, zda já koukm na tebe.
Po povinném potlesku nemíříš na své přechozí místo v lavici, jak jsem čekala, ale vycházíš ze dveří, těsně před tím, než třídu opouštíš, po mně střílíš pohledem a trháš hlavou, jen se ti vlasy rozlétají do strany v neskutečně roztomilém gestu. Nechápavě se zvedám, šeptem profesora žádám o svolení si odskočit a rychle mizím za tebou. Nacházím tě, nebo spíše tvé ruce mě nachází, u vchodu do šatny, kdy mě bereš za předloktí, způsobuješ mi infarkt, a vlečeš mě za skříňky.
"Prosil jsem tě, zakázal jsem ti na mě koukat," pronášíš prostě. Zmateně krčím obočí a jen ze sebe vydávám přidušené 'ech', protože mi to nedává smysl.
"Ale ty na mě koukáš," odpovídám nakonec zmateně. Zdáš se nejistý, jako bych našla tvou slabinu a tím tě i odzbrojila.
"Nepopíráš to, je to pravda. Ale proč?" bručím si spíš pro sebe, protože mi to stále neštimuje dohromady se vším, co jsi mi kdy napsal, nebo řekl.
"Jen jsem ti chtěl říct, že... že tě mám i rád, asi." Ohromeně kulím oči na místo, kde jsi stál, ale sotva jsi to dořekl, zmizel jsi.
"Co?" jsem schopná jen říct. Víc toho dohromady nedám. Ty. A. Já. Rád. Co? Proč? Kde? Chyba!

Teprve po několika minutách jsem schopna se do třídy vrátit. Automaticky k tobě očima sklouzávám, abych si tě zkontrolovala a zjišťuji, že na mě hledíš. Nereaguji, nedávám ani brvou naajevo, že jsem ten pohled zachytila a sedám si zpět na své místo.
"Jakmile jsi zmizla, řešilo se to. Že jste šli skoro ve stejnou dobu pryč. Byli jste spolu?" vyzvídá kamarádka, ale jen záporně vrtím hlavou. Tohle si musím nechat projít hlavou. Nedává mi to smysl, ale já ho najdu. Stejně jako jsem si našla tebe.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 21. února 2014 v 6:52 | Reagovat

zaujímavé, dobre sa to čítalo :)

2 C. C. | 21. února 2014 v 13:40 | Reagovat

Nedokážu popsat ten pocit, co jsem při čtení měla. Vím, o co jde, a o to je ten pocit zvláštnější.. nedá se to vysvětlit...
A na slashík se jistá dáma těší 3:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama