Jsem s tebou (1/3)

1. března 2014 v 9:54 | Fox Drake |  Hetero
Tak bohužel jsem tu povídku do soutěže dopsat nestihla. Ale přináším vám ji tedy, sice rozdělenou na tři části, ale je tady. Uvažuji o nové hetero rozepsané povídce, včera mě napadla slash vícedílná, ale vůbec nestíhám a nemám jak to stíhat. Takže zatím si užijte tuto prapodivnou splácanou slaďárnu, nesežerte mě za tak krátký díl a hodně štěstí.
Varování: Sladké, 12+
Věnováno: Damonovi...

Vyděšeně se rozhlíží po metru a po všech přítomných tvářích, načež pohledem přejíždí na trasu metra a v duchu počítá, kolik ještě zbývá. Při zjištění, že jen dvě, se jí málem zastavuje srdce.
Nervózně zatíná prsty do popruhu batohu pověšeného jen na jednom rameni a snaží se z té paniky vydýchat, což jde poměrně ztěžka vzhledem k sílícímu pocitu blízkého omdlení.
Zdá se, že jí nic nepomůže. Ani hlasitá hudba puštěná do sluchátek ani knížka založená palcem v jedné ruce. Otevřela ji, to ano, ale nebyla schopná vnímat písmenka a vzdala to. Myslela na něj, jen na to, jaké to bude, až bude u něj a bude ho moci sevřít v náručí, pevně ho obejmout, stulit se do jeho objetí a nechat se ovládnout pocitem, že ji musí ochraňovat. Tak si to přeci vykreslují. Otázkou ovšem zůstává, jaké to bude, až se vážně střetnou. Neustále se musí zaobírat tím, zda je dobře, že se rozhodli pro první setkání právě na sraze, kde s nimi bude dalších x lidí. Jistě, má to svá pozitiva, ale zároveň negativa, schytávající i fakt, že nejspíš nebudou mít chvíli soukromí.
Jakmile vlak s drknutím zastavuje do zadané stanice, uniká jí tichý výkřik. Ví, že on už je na místě a s očekáváním na ní čeká. Ale ona se neskutečně bojí.
Aby oddálila tu výslednou chvíli setkání, stavuje se ještě v nejbližším stánku, kde prodávají kafe a teplé nápoje všeobecně. Rychle objednává dva černé čaje, jeden sladí na místě a k druhému bere dané sáčky s cukrem a nervózně míchá obsah svého kelímku. Nohy se jí třesou, ruce zrovna tak a čaj během chvíle končí na jejích kalhotách, botách a na zemi, než v jejích ústech. Kdyby ji na to, že leje čaj všude kolem, neupozornil další z cestujících - koukající na ni slušně vyděšeně - asi by si toho ani nevšimla.
Jen záporně vrtí hlavou, že se nic neděje a snaží se na tváři vyždímat alespoň něco jako úsměv. Marně, vychází z toho děsivý škleb umírajícího netopýra.
Tuší, že všude kolem ní chodí možní adepti na účastněné na sraze, ale také ví, že jejich názor na ní je uuž stejně zkreslený a je to vlastně jedno, zda ji uvidí v tomto stavu: nejistou a očekáváním rozklepanou, nebo ne.
Jakmile dopíjí čaj, pokorně se na roztřesených končetinách vydává směrem k eskalátorům, které ji dovedou na dané místo. V hlavě se jí honí všechny možné pochmurné scénaře a nedají se zaplašit, ač se o to neskutečně snaží. I přes jeho ujišťování, že se to nestane, se jí vysměje. Pobaví se na její účet, bude se jí stranit, nechá ji stát v koutě i přes ty sliby. Co je přes počítač nemusí být i v reálné rovině. Co když to vážně nevyjde?
Když registruje hlasitě se bavící shromáždění, polévá ji studený pot. Intuice jí napovídá, že přesně tam patří,že jsou to ti, za kterýma míří. Ví, že jnení moc vysoký, jen o tři centimetry vyšší, ale předpokládá, doufá, že ho pozná hned na první pohled. Ale nedaří se!
Vyděšeně přistupuje ke skupince, končetiny roztřesené, dech zaseklý v krku.
"Ahoj," skřehotá nakonec na pozdrav. Když se na ni upírají oči všech přítomných, jen rudne, ale nesklání pohled k zemi, snaží se být silná a nedat najevo svůj neskutečný strach. Všichni jí okamžitě pozdrav oplácí, nadšeně se na ní zubí, vtahují ji do kroužku, poplácávají ji po zádech a snaží se, aby se mezi nimi cítila dobře. Prakticky jí ani nedávají možnost se zamyslet nad tím, že se stydí.
Při jednom z dalších záchvatů smíchu cítí, že se na ní upírá pohled kohosi, pro ní prozatím neznámého. Pomalu se otáčí přes rameno, bojí se, že to nebude on a jen letmo na něj hledí skrz clonu vlasů. Je to on.
Srdce se jí nejprve zastavuje a vzápětí se rozbíhá trojnásobnou rychlostí. Neví, co by měla udělat a jak se zachovat. Touží se k němu rozběhnout, chytit ho do náruče a nepustit, ale zároveň se bojí, zda by to nebylo příliš odvážně.
Ti, s kterými se doteď bavila, umlkají a jen s nechápavě nadzvednutým obočím těkají mezi nimi. Neruší je, mlčí.
Ona se k němu nakonec pomalu vydává, ovšem stále si není jistá, jestli to dělá dobře, ale nemůže si pomoct. Ani on nezůstává stát na místě, též jde jejím směrem a jakmile jsou u sebe, naléhavě si hledí do očí.
"Ahoj," šeptá chlapec - skoro muž - chraptivě. I on se bojí i přestože by teoreticky neměl, vždyť je přeci kluk!
"Zdravím," pousmívá se něžně slečna. On poté beze slov rozpřahuje ruce, zve ji tím do objetí a ona se nenechává dvakrát prosit. Rychle překračuje tu vzdálenost několika málo krůčků, přejíždí mu rukama přes boky, aby mu je mohla omotat kolem pasu a tulí se mu do náruče, kterou jí nabídl. Pevně ji objímá, s přívřenýma očima si pokládá bradu do jejích vlasů. Nemusí nic říkat, ani jeden. Rozumí si beze slov.
Všichni, jenž si všimli toho dojemného seznámení, se jen hloupě uculují. Podobná dojemná setkání jsou vždy svým způsobem roztomilá.
Po nekonečně dlouhé době strávené společným dotykem se od sebe oddalují na poloviční délku paže, jen aby od sebe nemuseli být moc daleko, a znovu se na sebe skoro až hloupě, usmívají.
"Těšila jsem se na tebe, strašně moc jsem se těšila," vyznává se nakonec zrzka stydlivě a jen na něj poulí oči, uvažujíc, zda ji ukamenuje, nebo ne. On se ovšem jen spokojeně uculuje a beze slov ji hladí palcem po tváři. Nemůže uvěřit, že je vážně u něj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama